Já si Tě najdu!

25. března 2014 v 17:15 | Lucy ^^ |  L-Jednorázovky
"Já si tě najdu!" škubla jsem s sebou a probudila se. Díky bohu, byl to jen můj další děsivý sen. Už je to půl roku, co toho kluka zatkli a odsoudili na 2 roky. Můj starší bratr byl kvůli tomuto incidentu vyhozen z prestižní školy a má minimální vyhlídky na vysokou. To on mě našel, když mě unesl. Jeho nová škola je příšerná. Je plná delikventů, vyvrhelů společnosti. Ale pro mého bratra to jsou cenní přátelé. Chodí na střední Daishikou Gakkou. Já chodím na Joshikou Gakkou Academy prestižní dívčí akademii, kde je 90% úspěšnosti na jakoukoliv tokijskou univerzitu. I když z čtvrti Shibuya je to docela daleko. Ne úplně samozřejmě, ale bydlíme poblíž. Mám svého bratra moc ráda a jsem mu vděčná a i tak jsem vděčná mojí rodině. Hodně si toho s semnou vytrpěla.
"Sayo, už jsi vzhůru?" volá na mě mamina. Budí mě takto každé ráno.
"Ano, jsem. Jen se umyji a jdu dolů. Hikaru už vstal?"

"Ten už se cpe snídaní." odpoví mi a směje se u toho. Ráda slyším její smích. Po cestě z koupelny zkontroluji teploměr. 15 stupňů v sedm hodin je docela dost. Dneska zřejmě bude horko. Na basketbale se pořádně zapotíme. Obléknu se do uniformy a chvátám na snídani. Jen jestli na mě něco zbylo. Když máte staršího bratra tak si nemůžete být jisti.
"No to je dost." huhlá Hikaru s plnou pusou.
"Mám basketbal, tak na mě nečekej. Ale můžeš mi jít s tvojí partou naproti. Beztak zase budete na karaoke nebo budete hrát basket poblíž akademie."
"Fajn. V šest se setkáme na křižovatce." řekne a jde si do pokoje pro věci. Já si vezmu jablko a jdu si obout boty. Poté jdeme s Hikarem až na velkou křižovatku. Tady se vždy rozdělíme. Já jdu doprava a on pokračuje rovně. Ve třídě nemám žádnou kamarádku. Ani mi to nevadí. Na basketbale mám přátel dost. Den utekl jako každý jiný. Samý test. Ještě, že mám fotografickou paměť. Něco jednou vidím a nadosmrti si to pamatuji. Po cestě přes školní nádvoří do tělocvičny se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Mám jiné starosti. Bude hrát důležitý zápas. Trenérka nám dala pořádně do těla a rozleželo se mi, že mě někdo sledoval.
"Holky jdete některá směrem ke křižovatce?"
"Ano, já."
"Půjdeme spolu Hanaka-sempai?"
"Můžeme, ale hýbni s sebou pospíchám." Popadla jsem batoh a vyrazili jsme. Hanaku-sempai moc nemusím. Ale lepší než jít sama. Blok od křižovatky jsme se rozdělili a já ho uviděla. Byl tam Makoto Akira. Jak mě našel? Zpanikařila jsem a místo abych běžela ke křižovatce, běžela směrem k hřišti. Ať je tam Hikaru nebo aspoň jeho parta. Modlila jsem se v duchu. Už jsem byla blízko. Slyšela jsem vrzání, když se dává koš a zvuk driblingu. Byla jsem už u plotu a dívala se, kdo je na hřišti. Akira mě popadl za ruce a já vykřikla. Doufala, že uslyší. Slyšel mě pouze jeden kluk. Kluk co zrovna skóroval do koše krásnou smečí. Byla to bratrova parta. A to byl Hikarův nejlepší kamarád. Myslím, že se jmenuje Hayato. Upozornil na nás i ostatní. Vypadali opravdu drsně. Asi bych se jich bála, kdybych nevěděla, co jsou zač.
"Pusť ji." řekl Hayato-kun po dobrém.
"Nepleťte se do toho."
"Je očividně vidět, že tato dívka tě nezná a nechce s tebou nic mít."
"Já si tě najdu!" řekl, pustil mě a odešel. Já začala jako na povel brečet a nemohla jsem přestat. I když mi kluci říkali, že už je to dobré. Že jsem v bezpečí. Pak mi zazvonil mobil. Hikaru, přečetla jsem a vzala hovor.
"Kde jsi? Jsi v pořádku?"
"Jsem v parku. Kde jste hráli basket."
"Hned jsem tam." řekl a zavěsil. Já schovala mobil a postavila se.
"Děkuji, že jste mi pomohli. Moc vám děkuji."
"V pohodě." odpověděl mi Hayato. Více jsme si říct nestihli. Hikaru se přihnal jako tornádo.
"Jsi v pořádku? Co se stalo? Víš, jaký jsem měl o tebe strach!" řekl a objal mě.
"Hikaru? Kdo je to? Tvoje přítelkyně?" slyšela jsem za sebou hlasy.
"Ne je to moje sestra."
"Nanami Saya. Ráda vás poznávám." řekla jsem. Teď už s úsměvem.
"Neřekl jsi nám, že máš tak pěknou sestru." začali si kluci stěžovat.
"Řekni mi hned, co se stalo." Hikaru se na mě podíval tím svým přísným pohledem a já začala opět brečet.
"Obtěžoval ji nějaký kluk. Asi vysokoškolák, řekl bych." odpověděl mu místo mě Hayato. Hikarem jako by projel blesk.
"Makoto Akira?" řekl bez přemýšlení a já přikývla.
"Kdo je to?" začali se hned zajímat jeho kamarádi. Jediný kdo byl zticha, byl Hayato a pozoroval mě.
"Pamatuje si, jak jsem vám říkal, že mě vylili ze školy kvůli napadení. Napadl jsem Makota Akiru. A udělal jsem to kvůli Saye. Když Saya nastoupila na vyšší střední. Tak se okolo mí začal motat on. Byl to student vysoké školy a praktikant u ní na škole. Měl být učitelem. Zamiloval se do Sayi, ale ta ho odmítla. On se ale rozhodl, že jí dostane. Nevzdá se jí. Saya hraje basket a tak si na ni jednou po tréninku počkal a unesl. Neviděli jsme jí několik dní. A mě bylo divné, že on je najednou veselý. Prostě se změnil. Sledoval jsem ho až do jeho domu. Když odemykal tak jsem ho napadl. Pak jsem vrazil dovnitř a našel Sayu přivázanou k posteli. Dostal 2 roky. Jen 2 roky díky tomu, že si sehnal papír. Papír s tím, že je mentálně narušený nebo co. Zřejmě ho pustili za dobré chování." Během bratrova vyprávění jsem viděla, jak se těmto drsným klukům mění tvář. Byl to zvláštní pohled.
"Kluci, děkuji. Děkuji, že jste mi zachránili sestru. Zítra vás zvu na karaoke." Všichni s jásotem souhlasili. Po cestě domů se bavili akorát kluci s Hikarem. Já byla zticha. Přemýšlela jsem o dnešku. O tom co se mě mohlo stát. O tom jak je Hayato pěkný. Kluci se v Shibuye odtrhli. Šli si zahrát basketbal do nějaké tělocvičny. Vlastně až tady jsem si uvědomila. Hayato byl celou dobu zticha a prohlížel si mě. Ten večer bylo u nás doma rušno. Matka plakala. Otec jako policejní velitel zuřil, že mu o tom nikdo neřekl. Byla u nás policie. Nakonec Makota nepropustili. Utekl jim, když ho vezli z vězeňské nemocnice zpět do vězení. Druhý den jsem měla jít normálně do školy. Nikdo neměl nic vědět.
Opravdu se mi nechce vstávat. Moc jsem toho v noci ne naspala. Pořád jsem přemýšlela o Hayatovi a o tom co by mi mohl Makoto udělat. V pět ráno jsem to nevydržela. Oblékla jsem se a šla se učit. Okolo šesté vstala mamina a začala dělat snídani. Schovala jsem angličtinu do tašky a šla jsem jí pomoct. Vzala jsem si zástěru. S maminou jsme v kuchyni sehrané. Viděla jsem na ní, že ji to vzalo. Vůbec nemluvila a opět se nesmála. Bylo mi to líto. Ráda poslouchám její smích. U snídaně bylo také ticho. Hikaru mě doprovodil až ke školní bráně. Všichni na něho koukali z patra. Nechápu tyto lidi s předsudky. To že vypadá jako kriminálník, delikvent jim nedává důvod o něm smýšlet jako o odpadu společnosti. Slíbil mi, že na mě počká, až mi skončí basketbal. Vše je při starém. Nikdo se s semnou nebaví a já jdu obědvat na školní střechu. Tam je krásný klid. Nikdo mě neruší a já mohu v klidu přemýšlet. Po obědě mě čekal basketbal. Řekla bych, že naše nová strategie se vyplácí. Rychle jsem se osprchovala, oblékla, sbalila věci na trénink a běžela ke školní bráně. U brány na mě, ale nečekal Hikaru nýbrž Hayato.
"Ahoj. Mám tě doprovodit buď za námi na karaoke anebo domů."
"Ahoj. Šla bych raději domů, ale po cestě bych se chtěla zastavit v obchodě."
"Dobře. Umm, ještě jsem se nepředstavil. Včera k tomu nebyla atmosféra a ani možnost. Yabuki Hayato. Moc rád tě poznávám."
"Nanami Saya. Také tě ráda poznávám." je tak milý a má krásný úsměv. Asi roztaju. Když jsme se představovali, tak nás míjela Hanaka-sempai. Bylo na ní vidět, že jí Hayato-kun zaujal. Ale zároveň jím opovrhuje.
"Půjdeme?"zeptal se a já přikývla. Když jsem byla s ním, cítila jsem se v bezpečí. Že mi nikdo nemůže ublížit. Když mi hlavou prolétali takové myšlenky, zazvonil mi mobil. Přišel mi e-mail. Neznámá adresa, ale spam to není. Otevřela jsem ho. Byla tam moje fotka. Fotka u Coffe Prince. Podívala jsem se doprava. Právě před ní jsem. Hayato nám šel koupit něco k pití. Abych byla přesná tak pro mě čokoládu a pro sebe nevím, co si vzal. Ohlížela jsem se a za chvíli přišla další fotka. Fotka, jak se otáčím. Sleduje mě. Opět mě sleduje. Začala jsem se třást a mobil mi vypadl z ruky. Chtěla jsem ho sebrat, ale nešlo to. Moje prsty mě neposlouchali. Ošklivý pocit. Musela jsem vypadat opravdu hrozně. Protože, když vyšel Hayato z kavárny měl strachující výraz.
"Co se děje?" zeptal se. Já ukázala na mobil, neschopna slov. Hayato to rychle došlo. Začal se rozhlížet, ale nikoho neviděl.
"Mám nápad. Trochu ho zmátneme ano?" a podal mi čokoládu. Vzal mě za ruku a vedl pro mě neznámou cestou. Nakonec jsme skončili před domem a cedulí Yabuki Tofu shop. Otevřel dveře a pokynul mi.
"Ty teď půjdeš na chvíli do mého pokoje a já půjdu pomoct do obchodu. Z obchodu uvidím nejlíp, jestli je to ten co včera. A kde se schovává." přikývla jsem.
"Po schodech nahoru a poslední dveře napravo." zavolal ještě za mnou. No jsem zvědavá, jak dlouho tady zůstaneme. Musím se ještě podívat na matematiku a angličtinu. Asi začnu s angličtinou rovnou tady. Vlastně jsem ještě nikdy nebyla v jiném klučičím pokoji než v Hikarově. Dveře jeho pokoje se nedali přehlédnout. Byly tam samé rokové skupiny a sprejem napsáno Hayato. Koukla jsem dovnitř a bylo tam překvapivě čisto. Dbá na pořádek a systém. Ne jako Hikaru. Kam co hodí tam to je do soudného dne. Vybalila jsem si sešit a knížku na angličtinu a pustila se do úkolu. Byla jsem asi v půlce, když se přihnal Hayato.
"Budeme pokračovat v plánu. Ty teď půjdeš domů sama. Vím, kde se schovává. Až za tebou vyrazí, tak já vyrazím z obchodu. Neboj, půjdu pořád za tebou. Ochráním Tě."
"Dobře, ale dej mi svoje číslo a e-mail, kdyby se něco stalo." vyměnili jsme si e-mailové adresy a já vyrazila. Měla jsem sice divný pocit, ale nebála jsem se. Věděla jsem že Hayato jde za námi. Ale stejně jsem měla v kapse připravený mobil s jeho číslem. Ušla jsem asi dva bloky, když u mě zastavila dodávka. Vyskočili dva chlapi. Jeden mi ucpal ústa a znehybnil ruce. Druhý popadl tašku, kterou jsem upustila. Strčili mě do auta, do rukou třetímu chlapovi. Zavřely dveře a dodávka spolu semnou odjížděla. Přejeli jsme křižovatku a zastavili. Můj věznitel mi uvolnil ruce, aby otevřel dveře. Využila jsem toho a vytočila číslo na Hayata. Ani mě nepřekvapilo, kdo do dodávky nastoupil. Byl to Makoto Akira.
"Chyběl jsem Ti?" zeptal se jízlivým tónem. Můj věznitel mi uvolnil i ústa, abych mu mohla odpovědět.
"Ne. Byla jsem ráda, že jsi tam, kde jsi byl." odsekla jsem mu. Proč se musel znovu objevit? Já byla tak šťastná, že v klidu dostuduji a ono nic. A teď když jsem potkala Hayata, tak se to musí zvorat úplně. Teď už jsem jen doufala, že Hayato do toho mobilu nebude moct křičet.
,,Opravdu? Neboj, teď si spolu budeme jen užívat a nikdo nám v tom nezabrání." řekl slizkým hlasem.
"To myslíš jak?" snažila jsem se z něj dostat nějaké informace.
"Dva dny strávíme u mého přítele v Ginze a poté poletíme na Hawai. Máš radost?"
"Hmm, obrovskou. Kdybych mohla tak bych skákala." řeknu ironicky. Do Ginzi je to hodina cesty a já si blbá nedala včera nabít mobil. Snad vydrží na to, abych řekla aspoň název klubu. Kdyby tu byl táta, tak by mě určitě pochválil. Věděl by, že jsem si vzala jeho rady k srdci a řídím se jimi. Je vidět, že jsem dcera policejního velitele. Nikdo už pak nemluvil. Ty tři chlapy co mě unesli, jsme vysadili v Shibuye. Přemýšlela jsem. Co budu dělat, když mi dojde baterka? Ne. Baterka mi musí vydržet. Budou mít dva dny na to mě v Ginze najít. Musí mě najít. Jinak jsem ztracena nadobro. Táta říká, že po únose je devadesát šest hodin otevřené okno. Pak už mě nikdo neuvidí. Zastavili jsme. Na ruce mi dali pouta a obklopili mě jako nějakou super stár. Byl to velký klub uprostřed Ginzi. Svítil tam velký nápis. ATLAS!
Vzali mě k zadním dveřím. Vedli mě za schodů dolů a Akira šel nahoru něco zařídit.
"Atlas!" zakřičela jsem, jak nejvíc jsem mohla. Doufala, že mám stále zapnutý hovor s Hayatem.
"Co tak řveš?" ozvali se chlapi, co mě vedli. Já neodpověděla. Musí mě najít. Prostě musí. Zavedli mě do nějakého provizorního sklepního bytu. Byla tu malá kuchyně, stůl s židlemi, pohovka, televize, děsivá postel a malá koupelna s WC. U postele byla připravena pouta s provazem. Asi abych jim stejně nikam neutekla. Ale stejně mě to děsilo. Přendali mi pouta a dál si mě nevšímali. Jako by na něco čekali. Pak jsem dostala nápad. Sebrala jsem se a dělala jsem, že jdu na WC. Sotva jsem zavřela dveře, tak jsem vytáhla z kapsy mobil. Baterie 0,5%. Rychle jsem napsala Hayatovi stručný e-mail:"I love you, Hayato! :* Saya." a mobil schovala do kapsy. Teď mám aspoň naději, že vše slyšeli. Vyšla jsem ven. Akira rozdával peníze za dobře vykonanou práci. Jak já ho nenávidím!
"Sayo-chan. Tenhle hostitel s tebou bude trávit čas, když budu pryč. Musím Ti dojít zařídit pas. Takže si Tě vyfotím ano?" řekl a mě ten hostitel mi byl nějaký povědomý.
"Ne! Já se fotit nebudu."
"Pánové mohu vás ještě poprosit?" řekl a ty chlapy mě posadili proti modré zdi. A když jsem se snažila dělat ksichty, tak mi pokaždé dali facku. Po šesti nebo sedmi fackách jsem to vzdala. Nechala jsem vyfotit. Odešli všichni. Teda až na hostitele. Ten mi podal ručník namočený v ledové vodě a v něm zabalený ještě led. Vzala jsem ho bez váhání. Jsem oteklá, ubrečená, rozcuchaná.
"Děkuju." přitiskla jsem ručník na bolavou tvář a šla si lehnout.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě najednou.
"Nanami Saya a ty?"
"Yabuki Kaoru."
"Nemáš náhodou bratra?" jak jsem to vypustila z úst, tak s sebou trhl.
"Už vím, kde jsem tě viděl. Ty jsi ta holka, co se líbí Hayatovi." proto mi byl tak povědomý a já ho nedovedla zařadit.
"Prosím pomoz mi. Dej vědět, že jsem tady prosím. Moc prosím. Já nechci být s tím chlapem." začala jsem žadonit. Naskytla se mi veliká naděje.
"Dobře, ale nesmíš to na mě říct. Potřebuji tuto práci." Kaoru napsal Hayatovi smsku o tom kde jsem. Odeslal jí akorát včas. Akira se vrátil. To znamenalo, že má co chtěl a Kaoru jde zpět do práce. Hodil po mě tašku s oblečení a začal vařit večeři. Doufám, že mu to bude trvat dlouho. Bohužel ne. Dělal pouze Rámen. Na stůl položil dvoje hůlky a dvě misky s Rámenem. Sedal si za stůl, když se rozrazily dveře a do pokoje vtrhla policie. Zneškodnili Makota Akiru. Hned za nimi šel můj otec a Hikaru s Hayatem. Byla jsem tak ráda, že je vidím. Otec mě k sobě přivinul a řekl: "Jsem rád, že jsi v pořádku. Nezklamala jsi mě. Byla jsi výborná. Díky tomu jsme Tě tak rychle našli." dal mi pusu na čelo. Měl teď práci. Hikaru mě obejmul a hned zase pustil.
"Sestro, musím Ti říct, že byla jsi skvělá."
"Děkuju." kývl a přenechal místo Hayatovi.
"Přečetla sis e-mail?"
"Ne." odpověděla jsem a vyndala mobil. Baterie 0,1%. Snad to stihnu. E-mail, jeden nový, od Hayata: "I love you, too! Hayato" přečetla jsem a mobil se mi vybil úplně. Podívala jsem na Hayata. Ten se usmíval. Obejmul mě a políbil. Stáli jsme tam ještě dlouho v objetí.
Makoto Akira dostal za další pokus o únos, omezování osobní svody a útěk z vězení doživotní trest. Hayato a já jsme spolu začali chodit. Milujeme se a myslím si, že nás nic nerozdělí. A konečně budu moci žít bez strachu. Vím, že Hayato mě ochrání a dojde si pro mě kamkoliv.
The End
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 26. března 2014 v 6:24 | Reagovat

Fantastické!! je to moc pěkné ale nelíbí se že Saya měla takovou nemilou minulost. :( ale moc pěkné. je vidět jak se kluk může zamilovat do holky když jí jde o život. mo hezké. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama